O filmu

Film režiséra Tima Burtona Alenka v Říši divů využívá postav, příběhových prvků a základních témat z knih Lewise Carrolla a posouvá je do zcela nových výšin. Alenka je v tomto filmu už téměř dospělá a vrací se na místa, která navštívila jako malá holčička.

Scenáristka Linda Woolvertonová přišla se svým nápadem za producenty Joem Rothem a Suzanne a Jennifer Toddovými. „Linda měla úžasný nápad,“ popisuje Roth. „Všechno to pěkně zapadá dohromady, jde o jakousi politickou alegorii – obyvatelé toho světa nejsou jenom šílení, jsou to vlastně revolucionáři. Takže to na mě zapůsobilo jednoznačně pozitivně a zdálo se mi, že jde o ten správný materiál pro společnost Disney. A existoval jen jediný režisér, který se ho mohl ujmout, a sice Tim Burton. A vida, on o ten film projevil zájem.“

Dali mi scénář a prohlásili, že půjde o 3D film,“ vzpomíná Burton. „A už to mě zaujalo, ještě než jsem si ho vůbec přečetl. Připadalo mi to velice lákavé a na Lindině scénáři se mi zamlouvalo, že z toho udělala skutečný příběh, dala knihám filmovou podobu. Takže se mi to už od první chvíle líbilo.“

Podzemní říše je tatáž fantastická říše, kterou Alenka navštívila jako malá a které začala říkat ‚Říše divů‘,“ prozrazuje Woolvertonová. „A teď je z ní téměř dospělá žena, která se tam vrací a zjišťuje, že ono místo se ve skutečnosti jmenuje Podzemí.“

Jedním z důvodů, proč Burtona scénář zaujal, byl právě ten, že je Alence devatenáct a je zde mnohem starší než v Carrollových knihách, ale přesto působí velice reálně a divák se s ní je schopen identifikovat. „Líbilo se mi, že se nachází ve věku na rozhraní mezi dětstvím a dospělostí, kdy se jako osobnost měníte,“ říká. „Alenka je někým, kdo do viktoriánské společnosti tak docela nezapadá. Je hodně svá.“

Podzemní říše je součástí našeho světa,“ objasňuje Woolvertonová. „Leží ale hluboko pod zemí. Dostanete se tam jen králičí norou.“

Podle Woolvertonová nastaly v Podzemí krušné časy poté, co na trůn usedla zlá Srdcová královna. Je to ale opravdu země plná divů, což může vysvětlovat, proč je na pomoc povolána právě dívka, která si ji jako „Říši divů“ pokřtila.

Alenka je na začátku velice nesvá a nejistá,“ popisuje Mia Wasikowska, která Alenku ztvárnila. „Takže základem jejích dobrodružství v Podzemní říši je najít sebe samou a nalézt v sobě sílu k tomu, aby dokázala udělat, co je správné“

Tim Burton je svým způsobem novodobý Walt Disney,“ soudí producentka Suzanne Toddová. „Je naprosto unikátním člověkem. A Alenka ho opravdu silně oslovila – zapůsobila na něj vize Alenky, která se vydá na pouť fascinující zemí, aby nalezla sebe samou.“

Kombinace 135 let staré a přesto stále obrovsky populární knihy Alenka v kraji divů, režiséra Tima Burtona, hereckého génia Johnnyho Deppa, společnosti Disney a 3D technologií je něco, čemu opravdu nelze odolat,“ míní producent Richard Zanuck.

Při obsazování role Alenky hledali tvůrci filmu někoho zcela nového. „Setkali jsme se s nesmírnou spoustou mladých hereček z celého světa,“ vzpomíná producent Richard Zanuck. „Po takové roli touží každý.“

„Prostě se mi líbilo, jaký na mě dělá dojem,“ říká režisér Tim Burton o Mie Wasikowske, která roli nakonec dostala. „Vždycky mi bylo sympatické, když cítím, že má v sobě mladý herec starší duši. Protože celý film sledujete z jejího pohledu, bylo zapotřebí někoho, kdo by se té role dokázal ujmout velice nenásilně.“

Tak ikonická role, jakou je Alenka, byla pro devatenáctiletou herečku původem z Austrálie doslova splněným snem, ačkoliv se natáčení poměrně obávala. „Svým způsobem jste pod obrovským tlakem,“ prozrazuje. „Každý se domnívá, že ví naprosto přesně, jaká Alenka je, a vy nemůžete vyhovět všem. Takže tím nejtěžším je přistoupit k ní po svém, cítit se v její kůži dobře a každé rozhodnutí, které se jí týká, vnímat sebevědomě.“

Mia je úžasná,“ míní Johnny Depp. „Je jako okouzlující stvoření z jiné planety. Je krásná, milá, přívětivá – dokonalá Alenka. Skvěle se mi s ní spolupracovalo.“

Alenka v říši divů je sedmým společným dílem Tima Burtona a Johnnyho Deppa od chvíle, kdy poprvé spolupracovali na filmu Střihoruký Edward.

Je to úžasné,“ svěřuje se Depp. „Spolupracuji s Timem už takřka dvacet let a měl jsem možnost sledovat, jak se rozvíjí. Je tak jedinečný a tak výjimečný a navíc skvělý režisér. Je pro mě velkou ctí podílet se na čemkoliv, o co mě Tim požádá.“

Kloboučník poskytl Deppovi šanci stvořit další výjimečnou postavu. „Bylo opravdu zajímavé snažit se vymyslet něco odlišného, vytvořit Kloboučníka, který by se hodil na filmová plátna,“ soudí. „Jednou z věcí, o kterých jsme se s Timem bavili velice záhy, bylo to, že by mohl být tak dokonale ‚průhledný‘, že na něm – na oblečení, na pokožce, na vlasech, na všem – okamžitě poznáte, co zrovna cítí. Takže když má radost, máte dojem, jako by celý zářil a všechno kolem něj ožívalo.“

Johnny se dokáže úžasným způsobem proměnit,“ říká o Deppovi producent Richard Zanuck. „Nikdo na světě nedokáže zahrát podobně šílené, bizarní a excentrické postavy tak jako Johnny. Dokáže být legrační a ztřeštěný a přesto současně i velice kousavý. Je jedním z nejlepších herců na světě. Pouští se do mnohem větších experimentů než kterýkoliv jiný herec.“

Když se na roli připravoval, zjistil Depp, že kloboučníci z doby, kdy se Alenka odehrává, často trpěli otravou rtutí. „Anglické přísloví ‚potrhlý jako kloboučník‘ vychází ze zážitků se skutečnými kloboučníky, kteří tehdy při své práci používali lepidlo s vysokým obsahem rtuti. Měli od ní skvrny na rukou a posléze je připravila i o rozum.“

Depp měl dojem, že by jeho postava měla být rtutí poznamenána celá, nejen její duše, takže nakreslil svou představu, jak by měla vypadat – oranžové vlasy, obličej jako klaun a zelené oči, každé jinak velké. „Prostě jsem z nějakého důvodu měl naprosto jasno v tom, jak by měl vypadat,“ popisuje finální podobu své postavy. „Když jsem vešel do maskérny, prostě to celé nějak zapadlo dohromady. Je velice vzácné, když všechno takhle dokonale funguje. Mohu to přirovnat snad jedině k tomu, když jsme pracovali na podobě kapitána Jacka Sparrowa.“

Depp také přišel s nápadem, že by měl mít Kloboučník několik různých osobností a přízvuků. „Zdálo se mi, že kvůli tomu, že je tak přecitlivělý, musí zcela změnit svou osobnost, aby vůbec dokázal přežít. Takže kdykoliv mu někdo vyhrožuje nebo se ocitne v ohrožení, tak se ‚přepne do někoho jiného‘. Říkal jsem si, že by to mohlo být jako nějaká mírnější porucha osobnosti.“

S rolí vládkyně Podzemí, Srdcové královny, se Burton obrátil na svou životní partnerku Helenu Bonham-Carterovou, britskou herečku, nominovanou na Oscara. „Nesnaží se vládnout spravedlivě nebo vlídně, vládne pouze prostřednictvím teroru,“ vysvětluje Bonham-Carterová. „Nechávám lidem utínat hlavy. To je moje řešení pro jakýkoliv problém.“

Ačkoliv je její hlava zvětšena na zhruba dvojnásobnou velikost digitálně, musela i tak herečka každý den přetrpět dlouhou návštěvu maskérny, během které její přerod v Srdcovou královnu probíhal. „Trvalo to asi tři hodiny,“ říká. „Ale moc mě baví hrát královnu. Problém byl jen v tom, že jsem každý den kolem desáté přišla o hlas, protože neustále křičím ‚Utněte jí hlavu! Utněte mu hlavu!‘. Neustále zuřit je hodně vysilující.“

Mirana, Bílá královna, mladší sestra Srdcové královny, je pravým opakem – je milá a vychovaná, ačkoliv v sobě ukrývá i temnější stránku. Anne Hathawayová, kterou tvůrci filmu s touto rolí oslovili, prohlašuje, že musela přijít na to, jak tuto složitou osobnost zahrát. „Když jsem se snažila přijít na to, jak ji ztvárnit, říkala jsem si, že jde o punkrockovou vegetariánku a pacifistku. Takže jsem poslouchala Blondie, sledovala filmy s Gretou Garbo a prohlížela jsem si díla Dana Flavina. Pak jsem do toho ještě přimíchala trochu Normy Desmondové. A z toho všeho se zrodila Bílá královna.“

Hathawayová se i velice specificky pohybovala. „Všimla jsem si, že čím bezvládněji pohybuji rukama, tím spíš to působí dojmem, jako bych se vznášela,“ popisuje.

Vypadá to, jako by jezdila na kolečkách,“ říká Depp. „Víceméně jakoby ‚přejíždí‘ sem a tam a rukama začíná mluvit dřív, než ústy. Její ruce si víceméně tak trochu žijí vlastním životem.“

Při obsazování role Ilosovice Staynea, jednookého Srdcového kluka, pobočníka Srdcové královny, se Burton obrátil na Crispina Glovera, herce, režiséra, hudebníka a spisovatele. „Poprvé jsem se s ním setkal na počátku osmdesátých let,“ vzpomíná Burton. „Je to velice ojedinělý člověk, který bez výjimky splňuje termín ‚renesanční osobnost‘. Neexistuje mnoho lidí, kteří by toho dokázali tolik jako on. Ale je skvělý. Na plátně působí velice příjemně.“

Jeho herecký kolega Johnny Depp už se s Gloverem v minulosti před kamerou setkal. „Vždycky jsem ho jako herce obdivoval – připadalo mi, že k hraní přistupuje velice netradičně a revolučně,“ míní Depp. „V téhle roli působí jako jakási rocková hvězda, je temný, zvláštním způsobem atraktivní. S páskou přes oko vypadá jako nějaká oživlá malba.“

Dvěma ze čtenáři nejvíce oblíbených Carrollových postav jsou Tydlidýn a Tydlidum, kulatá dvojčata, která si neustále vzájemně oponují a jejichž zmatené hádky dávají většinou smysl jen jim samotným. Oba si zahrál herec Matt Lucas. Tvrdí, že hrát obě postavy je výhoda. „Představoval jsem si je jako zlobivé viktoriánské děti, které někdo zamkl v cukrárně. Takže jsem je pojal hodně dětinsky, což je pro mě dost přirozené, protože já v podstatě jsem jenom velké dítě.“

Burton prohlašuje, že ačkoliv na plátně budou obě postavy z větší části digitální, Lucasův výkon je naprosto klíčový a za každou cenu se snažili docílit toho, aby jeho komediální pojetí bylo u digitálních postaviček zachováno. „Moc rád spolupracuji s lidmi jako on, protože si myslím, že jsou to skvělí herci. Je zábava je sledovat. Zahrál jednu postavu a vzápětí se převtělil do jiné. To je podle mého názoru ukázkou dobrého herectví a skvěle se mi s ním spolupracovalo.“

Režisérovi, proslavenému tvorbou fantastických a dechberoucích filmových světů, poskytovala magická říše Lewise Carrolla spoustu možností k tomu, aby popustil uzdu své fantazii.

„Každý z nás má o Podzemní říši nějakou specifickou představu,“ míní Burton. „Myslím, že si ji lidé vždy představují jako velice pestré a veselé místo. Říkali jsme si, že pokud se do ní Alenka podívala jako malá a teď se vrací, že by možná za dobu, kdy v ní nebyla, mohla trochu potemnět. Působí trochu strašidelněji.“

Jde o velice okouzlující a zábavný a trochu podivný svět,“ říká producent Richard Zanuck o Burtonově Podzemí. „A samozřejmě vypadá úžasně – musíte film vidět minimálně dvakrát, abyste dokázali zaznamenat všechny detaily. Něco takového dokáže stvořit jen Tim. Po vizuální stránce je to ohromující.“

Při tvorbě Podzemí se tvůrci filmu inspirovali zdrojem – Carrollovými knihami. „Dali jsme dohromady všechny kresby od rozličných autorů, kteří kdy Alenku ilustrovali, a rozvěsili je po zdech, abychom vytvořili specifickou tvůrčí atmosféru,“ vzpomíná výtvarník Rob Stromberg. „Pak jsme se začali bavit o tom, jak bychom docílili toho, abychom byli knihám věrní, ale současně zkusili něco, co tu ještě nebylo.“

Burtonovo Podzemí chátrá, od chvíle, kdy se vlády chopila Srdcová královna, pozbývá barev, ale tvůrci filmu říkají, že tomu tak zpočátku nebylo. „V počátečních fázích jsme Podzemní říši vnímali jako velice pestrobarevné místo,“ vysvětluje umělecký vedoucí Tod Cherniawsky. „Ale čím více jsme na těchto původních návrzích pracovali, tím silněji Tim namítal, že je to sice vizuálně pěkné, ale příliš pozitivní. Takže jsme vše trochu posunuli tak, abychom se přiblížili Timovu světu, a z Podzemní říše se stal živoucí symbol útlaku.“

Klíčem k pochmurné podobě Podzemí byla fotografie z druhé světové války, na které britská rodina před svým sídlem popíjí čaj. „V pozadí vidíte poměrně poničenou siluetu Londýna,“ popisuje Cherniawsky. „Na základě toho jsme Podzemí navrhli jako poměrně utiskovaný, temný svět s omezenou barevnou paletou. A jak se během filmu situace lepší, postupně ho prostupuje sluneční svit a barvy.“

„Na Podzemí je zajímavé to, že stejně jako v jiných pohádkových světech v něm existuje dobro a zlo,“ zamýšlí se Burton. „Líbí se mi na něm ale to, že je v něm vše trochu neobvyklé, dokonce i pozitivní hrdinové.“

Alenka v Říši divů používá celou škálu technik tvorby vizuálních efektů, mimo jiné záběry se zeleným pozadím, kompletně počítačově animované postavy a 3D technologie, takže v něm budeme moci Burtonovy vize spatřit ve zcela ojedinělé a velice detailní podobě.

Ken Ralston, vedoucí týmu vizuálních efektů, konstatuje, že bylo náročné rozhodnout se, jakým způsobem převést režisérovy představy na filmové plátno. Nakonec se dle jeho slov rozhodli pro kombinaci několika různých technologií, které ve výsledku dodaly filmu velice specifickou podobu. Základem při tomto rozhodování bylo pak samozřejmě to, co by mělo stát na počátku takových rozhodnutí vždy – zhodnocení, co je třeba pro co nejlepší zprostředkování daného příběhu, jaká by měla být podoba postav, aby co nejlépe posloužily příběhu jako takovému.

Myslím, že co se týče 3D zážitku, nabízí tento film velice konkrétní iluzi toho, co se v jeho podivném světě odehrává,“ zamýšlí se Ralston. „Chtěl jsem, aby diváky všechny ty podivnosti doslova obklopily a vše se odehrávalo kolem nich – nechat postavy filmu, ať diváka samy zavedou na tu báječnou a zábavnou pouť.“

Ačkoliv sekvence s živými herci ze skutečného světa, které vidíme na začátku a konci filmu, bylo třeba natáčet přímo v exteriérech v britském Cornwellu, vše, co se odehrává v Podzemí, se natáčelo před zeleným plátnem v ateliérech v Culver City Studios v Los Angeles a veškeré prostředí bylo posléze vytvořeno digitálně až v postprodukci.

Jde o velice unikátní projekt,“ míní producent vizuálních efektů Tom Peitzman. „Pracuji v tomto oboru už velice dlouho a točit podobný film, ve kterém najednou uplatníte tolik rozličných postupů, je ohromně zábavné a jedinečné.“

Jedním z hlavních problémů, kterým Ralston se svým týmem čelil, bylo zvětšit hlavu Srdcové královny v podání Heleny Bonham-Carterové na dvojnásobek její velikosti při zachování běžných rozměrů zbytku těla. Tvůrci filmu použili speciální kamerový systém, kterým natáčeli veškeré scény, v nichž bylo třeba měnit velikost některé části těla kterékoliv z postav – hlavu Srdcové královny, těla Tydlidýna a Tydliduma či Alenku samotnou ve scénách, v nichž měří kolem dvou a půl metru. Podle Petizmana jim druhý kamerový systém poskytl dodatečná data, se kterými poté mohli pracovat. „Abychom mohli Srdcové královně zvětšit hlavu, potřebovali jsme mít k dispozici větší počet obrazových pixelů. Bez toho by to nešlo.“

Ralston dodává, že všechny scény, v nichž byl tento systém použitý, bylo třeba pečlivě naplánovat a poté velice detailně upravit tak, aby zapadaly do zbytku filmu. „A to vůbec nemluvíme o té neskutečně náročné práci, kterou bylo třeba vynaložit na to, aby krk Srdcové královny navazoval na její tělo.“

Bylo také třeba pamatovat na některá specifika takových scén. „Pokud by si v takovém záběru dala Srdcová královna před obličej ruku a my pak její hlavu zvětšili, měla by na plátně i obří ruku,“ prozrazuje Ralston, který každý den přímo dohlížel na natáčení samotné. „Každý záběr jsem musel hlídat.“

V případě Kloboučníka bylo zase třeba zvětšit mu oči. „Pokud to přeženete, působí to komicky. Pokud to uděláte jen velice decentně, vypadá to zase, jako byste vlastně neudělali nic.“

Stayne v podání Crispina Glovera je v zásadě hlava skutečného herce, posazená na 230 cm vysoké tělo, generované kompletně počítačem. Aby Stayne měl už při natáčení správnou velikost, pohyboval se Glover během natáčení na chůdách, díky čemuž se mu mohli ostatní dívat přímo do očí a Burton mohl do stejného záběru umístit i další postavy.

Co se Tydlidýna a Tydliduma týče, měl na sobě Matt Lucas zelený oblek ve tvaru slzy, který mu odhaloval pouze obličej. „Oblek mu neumožňoval spustit ruce podle boků,“ podotýká Peitzman. „Takže měl jistý objem, se kterým mohl pracovat, a chodit musel také poměrně specificky.“

Stejně jako v případě Staynea zaznamenali tvůrci výrazy a pohyby Lucasova obličeje a později vše umístili na počítačem generovaná těla, která byla rozpohybována na základě pohybů herce samotného. Lucas scény natáčel nejprve jako Tydlidýn, a teprve poté odehrál i roli Tydliduma. Aby mohl tuto dvojroli ztvárnit přesvědčivě, pomáhal mu herec Ethan Cohen. „Mohu v jeden okamžik hrát jenom jednoho z nich,“ vysvětluje Lucas. „Ethan je skvělý herec a moc mi s tím pomohl.“

To, že se takřka celý film natáčel ve virtuálním prostředí, vyžadovalo, aby všichni herci hráli před zeleným pozadím – což nebylo snadné. „Je to těžké, protože nemůžete žádným způsobem využívat svého okolí,“ říká Mia Wasikowska, představitelka Alenky. „Musíte si představit, jaké by to bylo, kdybyste na daném místě byli.“

Když jsem byl malý, říkali mi, že mám velice bujnou fantazii,“ svěřuje se Matt Lucas. „Znělo to, jako by šlo o něco dost negativního. Ale ve skutečnosti mi to ohromně pomohlo při práci, protože tady si musíte představovat úplně všechno.“

Kromě virtuálního prostředí vznikla až v počítačích i celá řada postav, například Bílý králík, Plšice, Tlachapoud, Zajíc Březňák a pták Blboun.

Během natáčení zastupovaly tyto počítačové postavy buď velké lepenkové obrázky nebo herci v zeleném obleku. „Zahrála jsem si s řadou zelených lidí,“ prozrazuje Helena Bonham-Carterová, která představuje Srdcovou královnu. „Upřímně, oni jsou skutečnými hrdiny celého natáčení, protože je nikdy neuvidíte ani neuslyšíte, přestože odváděli skvělou práci. Bez nich bychom to nedokázali.“

Carterová, Depp i další museli velice často hrát za asistence neživých objektů, jakými jsou tenisové míčky nebo kusy lepící pásky. „Jsem na to zvyklý,“ krčí rameny Johnny Depp. „Nalepte pásku na správné místo a o zbytek se nestarejte. Je mi to jedno. Takhle jsme natáčeli celý film. Točili jsme v obrovské zelené místnosti s několika málo rekvizitami. A protože Alenka pořád mění velikost, stála buď na nějakém lešení nebo jste se dívali na kousek lepicí pásky na zemi, protože má v záběru měřit třeba dvacet centimetrů. Nevadí mi to. Mám rád výzvy.“

Jakmile byly záběry na zeleném pozadí natočeny, musel Burton se svým střihačem Chrisem Lebenzonem dát dohromady hrubý nástřih celého filmu a předat ho Ralstonovi a jeho týmu v Sony Imageworks, aby započal dlouhý proces tvorby počítačového světa Podzemní říše a všech jeho animovaných obyvatel – dohromady zhruba dva a půl tisíce trikových záběrů.

Tim s námi podrobně probral každou jednotlivou sekvenci a dlouho jsme probírali věci jako postavy a osvětlení,“ vzpomíná Ralston. „Museli jsme se bavit o čemkoliv, co se záběru týkalo, protože kromě základu některých hereckých výkonů jsme neměli k dispozici vůbec nic. Všechno to probíhá současně, umísťujete do záběrů animované postavy, mícháte živé herce s pozadím, měníte osvětlení scény, aby to vše co nejlépe ladilo. Je k tomu potřeba ohromná spousta lidí. A pak ještě musíte doplnit 3D efekt.“

Burton se rozhodl, že film bude natáčet ve 2D a do 3D ho posléze pouze převede. „Neviděl jsem smysl v tom natáčet rovnou v 3D,“ říká. „Poté, co jsem viděl výsledek převedení Ukradených Vánoc, jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl chtít postupovat jinak. Snažili jsme se o co nejrychlejší práci a ve finále jsem neviděl jediný rozdíl v kvalitě.“

Nápad natočit Alenku v 3D byl pro Burtona ostatně jedním z hlavních důvodů, proč se do tohoto projektu pustil.

Zaujalo mě to,“ říká Burton. „Připadalo mi, že jde o ideální příběh, který se pro 3D hodí. Vždycky se snažím zamyslet nad tím, zda používám pro daný film to nejvhodnější médium, nejde mi o to, zda je to nejnovější technická hračka nebo je to v módě. A v případě tohohle filmu jsem zkrátka měl dojem, že jde o materiál, který si o 3D zpracování říká.“

V každém filmu narazíte na specifické výzvy,“ říká dvojnásobná držitelka Oscara, kostymérka Colleen Atwoodová. „Tenhle spojuje do jednoho filmu dva různé světy – svět, do kterého se Alenka propadne, a takzvaný skutečný svět nahoře. Bylo potřeba si uvědomit, čím se liší a čím si jsou podobné. Když se podíváte na původní knihy, moc konkrétních informací o kostýmech tam nenajdete. Klobouk Kloboučníka se podobá původním ilustracím, ale zbytek je zcela náš.“

V případě Alenky ve skutečném světě jsme se drželi spíše klasiky,“ pokračuje. „Zkoušeli jsme různé barvy, ale nakonec jsme skončili u modré, protože modrá je zkrátka barva, která k Mie ladí nejlépe. Je to její barva. V průběhu filmu se ale její oblečení mění podle světa, ve kterém se nachází. Zmenšuje se a zvětšuje a o své původní šaty přijde.“

U Kloboučníkova kostýmu začala Atwoodová samozřejmě od klobouku. „Jeho klobouk je založený na dobových kloboucích, jen je přehnaně velký a deformovaný. V Itálii jsem objevila kůži, která byla zvláštním způsobem vyřezaná laserem, že vypadala, jako by byla spálená, a prohlásila jsem, že by z ní jeho klobouk mohl být, a poté nám jeho klobouk udělal jeden výtečný kloboučník v Londýně.“

Jedním z prvotních nápadů, se kterými Depp pro postavu Kloboučníka přišel, bylo to, že by se barva jeho oblečení měnila společně s jeho náladou. „Když jsem ten nápad zmínil, Colleen se ohromně zalíbila,“ vzpomíná. „Okamžitě začala nakupovat všemožné hračky, kterými to celé měla v plánu realizovat.“

Srdcová královna má kostým ve tvaru srdce, jak ho vídáme na hracích kartách. „Kostým má na sobě řadu linií a srdíček, která jsou navíc zlatě zdobená,“ prozrazuje. „Chtěla jsem, aby působil hravě a trochu lacině, protože Srdcová královna je v podstatě tak trochu podvodnice. Takže není z úplně nejlepšího materiálu.“

Naproti tomu kostým Bílé královny je mnohem více okouzlující. „Bílá královna je jako Srdcová královna z Beverly Hills,“ směje se Atwoodová. „Vlastně je trochu upjatější a působí spíš jako nějaká hodná čarodějka. Ale jejich siluety do jisté míry prozrazují, že jsou spřízněné. Její šaty mají spoustu vrstev a jsou pokryté hedvábnými sněhovými vločkami a jemnými flitry, které se třpytí, ale jde o trochu nepřirozený třpyt, trochu nepatřičný.“

Maskérka Valli O’Reillyová, která herce líčila, se podílela například na filmu Lemony Snicket: Řada nešťastných příhod nebo na Burtonově Mars útočí!, říká, že pro tento film byla důležitá tvořivost, nápaditost a trpělivost. „Všechno bylo velice detailní. Tim to tak má rád, pracuje s velkými množstvím barev. Má vizuální složku filmů velice rád.“

Mezi zmíněné detaily patřila například jizva na Stayneově tváři, která se inspirovala starým filmem s Kirkem Douglasem, obočí Srdcové královny, Alenčina bledá pleť nebo jizvy, které na její ruce zůstanou po útoku Pentlochňapa. „Musela jsem je každý den vytvořit na přesně stejných místech,“ popisuje O’Reillyová. „Udělala jsem si na ně šablonu, kterou jsem na Miinu ruku umisťovala podle jejích mateřských znamének.“

Na líčení Johnnyho Deppa pracovala Patty Yorková. „Základ masky Kloboučníka vymyslel sám Johnny,“ přiznává Yorková. „Poté, co jsem Johnnyho líčila v průběhu dvaceti let pro 17 filmů a bezpočet dalších projektů, jsem se naučila, že se na své filmové podobě velice aktivně podílí. Tady na počátku stál obrázek, který Johnny sám nakreslil. Pak už šlo jen o to ho realizovat.“

Hudební skladatel Danny Elfman je jedním z předních hollywoodských skladatelů, který má na svém kontě téměř padesátku filmových soundtracků, mimo jiné též soundtracky k filmům Karlík a továrna na čokoládu, Milk, Chicago, Batman, Spider-Man, Muži v černém, Střihoruký Edward a Pee-Weeho velké dobrodružství.

Burtonův dlouholetý spolupracovník Elfman říká, že ani jeho zkušenosti, které s tímto režisérem má, mu práci nijak neusnadňují. „Neexistuje žádný recept, dokonce ani po tolika společných filmech,“ soudí Elfman. „Jedinou možností je pustit se do práce, zkusit všechno možné a pak mu to všechno předložit, včetně těch nejbláznivějších nápadů. Neexistuje nic, co bych mu nepřehrál, protože naše nejlepší práce často vycházely z těch podivných motivů, které jsem mu málem ani nepředložil.“

Skladatel také v průběhu let zjistil, že nemá smysl snažit se dělat něco předem. „Kdykoliv jsem se v minulosti pokoušel být napřed, přečíst si scénář a zkoušet podle něj vymýšlet hudební motivy, neskončil z toho ve finálním soundtracku jediný tón.“

Hudba k Alence proto začala nabývat podoby až ve chvíli, kdy měl k dispozici hrubou verzi filmu. „Pochopitelně je to příběh o Alence, která má rozmanitou povahu,“ popisuje Elfman. „Takže Alenka nemá jediný hudební motiv, ale má jich několik – od nevinného, naivního a tak trochu slabošského, se kterým do filmu vstupuje, až po silný, který zazní na konci příběhu. V průběhu filmu nachází sebe samou.“

Soundtrack samotný je pestrý a nápaditý. „Je orchestrální a snažili jsme se používat klasické nástroje,“ vysvětluje Elfman. „Oba jsme s Timem chtěli, aby šlo o velice tradičně a kompaktně znějící hudbu. Podbarvuje citovou stránku toho, co na plátně vidíte, ale má v sobě jistého ducha, který prostupuje celou Říší divů.“